Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již několikrát jsem se na našich stránkách spokojeně vyjádřoval na téma „česká thrashmetalová scéna“.
Na kapelu THE HALO EFFECT se můžeme dívat dvěma pohledy. První, trochu sarkastický, ji označí jako odkladiště nepotřebných muzikantů z IN FLAMES.
„Náš soudní systém není dokonalý, ale je tím nejlepším, co máme k dispozici.
Jsem pohodlný. Vždy jsem byl a vím to o sobě až moc dobře. Mám rád přímočaré a efektivní řešení problémů.
Když se člověk podívá na prvních deset příček Valhally 1995, řekl by si, že šlo snad o nejlepší metalový rok v historii.
Stále si moc dobře pamatuji časy, kdy jsem coby recenzent měl snad každé 2-3 roky na stole novou desku ostravských MALIGNANT TUMOUR a pokaždé s mým spokojeným verdiktem.
Když jsem kontaktoval Petra Koláře ze účelem pořízení tohoto rozhovoru, bylo mi už na začátku jasné, že tento díky svému rozsahu rozdělím na dvě části.
Sedím ve vlaku směr Ostrava a marně přemýšlím, kdy naposledy jsem vyrazil za big beatem mimo hranice Prahy. Za mladších let to bylo párkrát Brno...
Transcending Obscurity Records platí v současnosti za vydavatelství, ze kterého padá jedna parádní technická brutal deathmetalová deska za druhou.
Nostalgické vzpomínání, kterého byly plné úvodníky mých kolegů k předešlým částem Retro Valhally 1995...
Čas od času nečekaně zavane mytický vítr z jihovýchodu a přinese mi do poustevny osvěžující závan myrty a oregana.
Nezastírám, že mé výlety do vévodství death metalu se většinou točí na dohled od města Göteborg.
V předvečer koncertu, na kterém se bude hrát celá deska „Shadows Of The Dying Sun”, jejíž recenze na naších stránkách z nepochopitelného důvodu není...
Spomenuli to kolegovia Dalas a Louis v úvodníkoch k predošlým dielom tejto Retro Valhally, spomínajú to kolegovia v spomienkach na jednotlivé dosky: prostriedok deväťdesiatych rokov mal z pohľadu hudby mimoriadny (a neopakovateľný) dopad na celú generáciu...
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.
